Moje letošní první přečtená kniha. Pamatuju si, že mě někdy na podzim loňského roku zaujala svojí obálkou a hned potom anotací :o). A nezklamala. Meč a ptáček je výborně napsaný příběh, poutavý a napínavý hned od samého začátku, takže prostě chcete vědět, co bude dál, a je velmi těžké se od knihy odtrhnout. Přečetla jsem ji coby e-knihu za dva a půl dne a musím říct, že se mi líbila natolik, že si ji nejspíš koupím i v tištěné podobě, protože se k ní určitě budu chtít v budoucnu vrátit a přečíst si celý příběh znovu s vědomím, jak to dopadne, a tudíž i s trochu jiným pohledem na všechny události.
"Nedokážu tvořit slova. Nedokážu tvořit zvuky. Myslím a cítím. Vnímám obrazy a barvy. Všechny jsou ale uvězněné uvnitř, protože nedokážu tvořit slova.
Svět žije slovy. Zvířata, stromy, tráva a ptáci šveholí vlastními slovy.
"Teplo," šumí. Ptáci volají "Leť, leť!" a listy na ně mávají, rozvíjejí se, zatímco šeptají "rosť, rosť".
Miluji ta slova. Není v nich žádná lest či zmatek. Slova jsou jednoduchá.
Ptáci cítí radost. Stromy také. Cítí radost ve svém stvoření. Cítí radost, protože JSOU. Každá živá věc má slovo a já je slyším všechny...
Noc mi šeptala, slova se vrstvila na sebe. Sova houkala hů, ale o odpověď nestála. Už ji znala a pozorovala bez obav. Měsíc nade mnou byl obrovský, půda pod mýma nohama měkká a já si vychutnávala pocit, že patřím mezi ostatní tiché tvory. Byli jsme stejní. Žili jsme, ale nikdo si nás doopravdy nevšímal. Přejela jsem prsty po hrubé kůře a cítila, jak opětuje pozdrav, přestože to byl víc pocit než slovo. Svět spal. Les spal také, i když ne tak hluboce. Zde byl svět, který se probouzel, a já jsem se opřela o strom, který mi připadal jako kamarád, a dovolila, aby mě zalil pocit míru.
A pak... náhlé zaječení prorazilo listy a probodlo klid, strom se schoulil do sebe a slova, která se kolem mě vznášela, okamžitě utichla a zanechala jenom jedno. Nebezpečí. Nebezpečí, hučel les, ale místo abych utíkala pryč, jsem se obrátila ke zvuku.
Nevím, proč jsem se tam rozběhla. Ale udělala jsem to. Běžela jsem za výkřikem, který rozčísl temnotu, a chloupky na mé pokožce se varovně postavily. Výkřik krátce utichl, jen aby se znovu rozezněl, smrtelné volání, a já se vřítila na mýtinu a zarazila se. Tam, zaléván měsíčním svitem, byl ten největší pták, jakého jsem kdy viděla. Ležel v klubíčku a z hrudi mu trčel šíp. Peří se chvělo, jak se nadechoval, usilovně lapal po dechu, a já se k němu opatrně přibližovala, jeden krůček za druhým.
Nemohla jsem ho uklidnit tak, jak matka uklidňuje dítě; lidské zvuky zřídka uklidňují zvířata, pokud ono zvíře není milovaný mazlíček nebo věrný kůň. Toto nebylo ani jedno. Pták zvedl lesklou bílou hlavu, oči černé a upřené na můj obličej, a zoufale, přesto ostražitě mě pozoroval. Křídla se mu třásla puzením k letu, ale nebyla v tom žádná síla.
Byl to orel, jakého může člověk vidět jen z dálky, pokud vůbec. Byl nádherný se svou královskou, bílou hlavou a uhlově černým peřím, jen konce perutí měl krvavé červené. Neodvažovala jsem se ho dotýkat, ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Můj dotek by jej rozrušil a pták by se usilovně snažil vzlétnout, což by mu přivodilo jen bolest. Přidřepla jsem si a studovala ho ve snaze zjistit, zda se dá něco udělat, abych zmírnila jeho utrpení. Natáhla jsem ruku a položila ji na bližší peruť. Když jsem zavřela oči, přisunula jsem k němu slovo, a ta myšlenka byla prodchnutá tichou energií. Byl to způsob, jakým se mnou zvířata sdílela svou esenci, a zdálo se, že to občas funguje, když jsem se pokoušela dosáhnout svého.
Křídlo se mi pod rukama přestalo třepotat. Otevřela jsem oči a vděčně jsem ho pozorovala.
Bezpečí, slíbila jsem znovu. Byl dokonale klidný, ale pohled měl upřený na můj obličej a dech byl mělčí.
V příštích okamžicích měl zemřít. Šíp byl pohřben hluboko v jeho hrudi a vytáhnutí by jej akorát zabilo rychleji...
Světlo. Cítila jsem, jak to slovo vzlíná z ptáka. Světlo. Přemýšlela jsem, jestli touží po dni, jako by ho sluneční svit dokázal zachránit před osudem, jako by noc byla zodpovědná za jeho smrt. Nebo snad pták viděl zář věčnosti, která mu kynula, aby letěl do nekonečných nebes mezi bohy.
Mohla bych zůstat. Mohla bych zůstat až do svítání, kdyby vydržel tak dlouho... Držela bych predátory dál, zatímco by opustil jeden svět, aby přeletěl do jiného. Uvolnila jsem se vedle něj a přesunula ruku k hedvábnému peří na jeho prsou.
Můj dotyk byl lehký a mé záměry tíživé; vtlačovala jsem sílu svého záměru do jeho bolestných nádechů.
Úleva, řekla jsem mu. Pohodlí. Klid. Mír. Slova byla jen balzámem, nikoliv lékem. Nejsem koneckonců léčitelkou. A tak jsem mu o zdraví vyprávěla, přestože to bylo jen přání. Byl tak úchvatný a já nenáviděla, že ho vidím umírat...
Tiše jsem si povzdechla, jenom nepatrně, ale orel zvedl oči a zadíval se na mě.
Brzy, konejšila jsem ho a hladila jej po hlavě. Lhala jsem. Žádné světlo přijít nemělo. Svítání bylo hodiny daleko. Uvolnila jsem se, omotala si dlouhé šaty kolem nohou, abych zapudila mírný chlad, a přitáhla si přes sebe plášť. Doba růstu se rychle blížila a sníh již díkybohu slezl. Stromy byly oděné do zeleně a tráva byla hustá. Schoulila jsem se k ptákovi, položila si hlavu na paži a druhou rukou jsem ho nadále konejšila a hladila a v myšlenkách si přála jeho uzdravení.
Soustředila jsem se natolik silně, s takovým úmyslem, a svou energii jsem napínala na to, abych předala tomu ubohému ptákovi klid a mír, že jsem rychle usnula, ukolébána svými vlastními přáními." (str. 11-14)
Děj je vyprávěn z pohledu hlavní hrdinky, která se vymyká tím, že nemůže mluvit, a je tak uvězněná v jakémsi paralelním světě, protože když nemluvíte, stanete se pro svoje okolí poměrně snadno neviditelnými. Skřivánek je navíc dcerou pána Corvynu, takže je o to víc oddělena od normálních lidí a žije si ve svém vlastním osamělém vesmíru, přičemž se vynořuje ze stránek jako éterická, něžná dívka s dobrým srdcem, takže bylo velice snadné si ji oblíbit. Líbilo se mi, jak díky její neschopnosti mluvit dostalo celé vyprávění úplně jiný ráz, intenzivnější na pocity, protože vnímala okolní svět jinak, jakoby vnitřně. Skřivánek totiž sice nemůže mluvit, ale slyší a vnímá vše, dokonce i to, co je nevyřčeno, co si lidé jen myslí nebo cítí, protože je Nadaná (to by se mi mimochodem taky líbilo, poznat, jaké úmysly skutečně mají lidé kolem a co případně opravdu cítí, o schopnosti komunikovat se zvířaty ani nemluvě, i když chápu, že to může být dvousečná zbraň a ne vždy by to bylo příjemné :o). Ve světě, který Amy Harmon stvořila, existují čtyři druhy schopností Nadaných – měnit věci v něco jiného, přetvářet se v libovolné zvíře, léčit a předvídat, příp. měnit budoucnost svými slovy, a právě tzv. Vypravěčkou je Skřivánek, ale protože v království Jeru, do kterého spadá i území jejího otce, jsou Nadaní kvůli svým schopnostem pronásledováni a zabíjeni, aby neměli moc nad obyčejnými lidmi, připravila ji její matka pro její vlastní bezpečnost o dar řeči. A autorka to napsala tak skvěle, že člověku nedělá problém vcítit se do hlavní hrdinky a sdílet s ní její frustraci z toho, jak ji ostatní považují za méněcennou nebo dokonce zaostalou jen proto, že nemluví.
"Váš otec vám to neřekl?" zeptal se překvapeně Lohdi.
Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Můj otec mi nic neřekl. Nemluvil se mnou, protože jsem mu nemohla odpovědět.
"Očekává návštěvu. Důležití lidé. Možná i král."
Ztuhla jsem, ta zpráva mě donutila upustit sukni a poztrácet ostružiny, které jsem nasbírala do šátku. Žaludek se mi bolestivě stáhl, zatímco Lohdi vzrušeně švitořil. Jestli se blížil král, nechtěla jsem, aby mě chytili v lese. Chtěla jsem být bezpečně pryč, uklizená v matčiných komnatách ve staré věži, kde mě nemohl najít. Nebo mi ublížit.
Okamžitě jsem se dala do pohybu a Lohdi vyrazil za mnou a vyjádřil vděčnost, že tak rychle spěchám domů. Když jsme uslyšeli dusot kopyt, dali jsme se do běhu, Lohdi v očekávání, já v hrůze... Vyrazila jsem bariérou stromů jen několik vteřin před tím, než dva tucty jezdců přejely kopec od nejbližší vesnice; vlajky vlály a polnice troubily. Zelená a zlatá, barvy království, zdobily každého koně a každého jezdce. Byli téměř u mě a já vyděšeně zírala, zatímco neochotně zpomalovali... Odstoupila jsem, s úmyslem se otočit a vběhnout zpátky do lesa a skrýt se ve stínech, dokud královská družina neprojede, třebaže to vyvolá otcův hněv, avšak v té chvíli se Lohdi vyřítil z hustého závoje stromů na uježděnou silnici a srazil se s mými zády. Padla jsem na ruce a kolena přímo do cesty průvodu. Slyšela jsem, jak několik koní zaržálo v panice, začalo podupávat a ukračovat, a někdo vykřikl. Ucítila jsem nohu na zádech a padla jsem na břicho do ušlapané hlíny. Uvědomila jsem si, že mě Lohdi nejen srazil, ale ještě k tomu pošlapal.
"Stát!" zahřímal někdo a já se vydrápala na nohy a jen taktak se vyhnula vzpínajícímu se zpocenému hřebci s vyceněnými zuby.
Lohdi vykřikl, zatímco se také snažil zvednout. Natáhla jsem ruku, abych mu pomohla, neboť jsem nechtěla, aby se mu něco stalo, přestože jsem ho v tu chvíli měla chuť zabít sama. Někdo mě předběhl, chytil jej za zadní část košile a vytáhl ho na nohy. Král sesedl a stanul nad choulícím se Lohdim.
"Král Tiras," vydechl Lohdi a padl zpátky na kolena, než byl znovu trhnutím zvednut na nohy.
"Vstávej, chlapče," přikázal král.
"Ano, Veličenstvo! Moc se omlouvám, Vaše Výsosti." Lohdi se kroutil a poklonkoval. Král mu pustil paži a obrátil se ke mně. Probodl mě očima tak temnýma, že vypadaly černé. Jeho obličej byl spíše poutavý než krásný, hrozivý než chladný. Hřejivá kůže obepínala ostré hrany a dobře tvarované rysy a já si byla jistá, že byl zvyklý na úklonky a servility, ačkoliv jsem mu nevěnovala ani jedno.
Vlasy měl naprosto bílé, což kontrastovalo s jeho bronzovou kůží; jako člověk zkušený roky, i když mu ještě nemohlo být ani třicet. Když jsem jej viděla naposledy, měl vlasy černé. Tomu chlapci se nyní podobal jen velmi málo a byla jsem si jistá, že on si mě nepamatoval. Bylo mi pět let, když jeho otec popravil mou matku. Byl tehdy starší než já, ale pochybovala jsem, že ten den na něj zapůsobil stejně jako na mě.
"Jsi zraněná?" zeptal se. Říkala jsem si, jestli vypadám tak neupravená, jak jsem se cítila. Moje vlasy byly divokou spletí a cítila jsem, že jsem zrudla. Dlaně mě štípaly a sukni jsem měla roztrhanou, ale nedovolila jsem si uhladit lokny nebo narovnat oblečení. Nezáleželo mi na jeho názoru a jen jsem na něj zírala.
"Nemluví. Je němá," vysvětlil Lohdi. Jeho oči po mně úkosem střelily. "Promiňte, paní."
"Paní?" zeptal se král, oči upřené stále na mě.
"Dcera pána Corvyna, Vaše Veličenstvo," rychle vysvětlil Lohdi.
Král Tiras si vyměnil posuzovačný pohled s mužem po jeho levici – tmavovlasým válečníkem s širokými rameny a královským erbem, který také sesednul – a pak ke mně opět upřel pozornost.
"Takže když se vás zeptám, zda váš otec čeká, nebudete moci odpovědět?" zeptal se mě, i když to neznělo jako otázka.
"Není hloupá, Vaše Výsosti. Chápe velmi dobře. Jen prostě nemůže mluvit," dodal Lohdi. Přála bych si, aby zmlkl. Nepožadovala jsem tlumočníka.
"Aha," naklonil král hlavu a stále mě posuzoval. "Pak nás veďte, paní. Mám s vaším otcem jisté záležitosti." Když jsem se obrátila, abych uposlechla, ladně se vyšvihl na koně.
Neměla jsem mu ukazovat záda. Bylo to hloupé. Ale král Tiras mě nijak neupozornil, co zamýšlel. Náhle jsem byla zdvižena do vzduchu a posazena před něho na jeho obrovského koně. Ostražitě jsem se ohnula v zádech a švihla loktem za sebe. Trefila jsem ho do hrudního plátu. Jen se mi podařilo ublížit sama sobě. Jeho paže se jednoduše sevřela kolem mého těla, až jsem se sotva dokázala nadechnout.
"Při vyjednávání budete sedět tady. Pokud váš otec nechce, aby se vám něco stalo – pokud vy nechcete, aby se vám něco stalo – budete oba spolupracovat. Raději bych vás nesvázal a nevláčel vás za koněm. Ale pokud budu muset... Buďte klidná." Jeho hlas zněl mým uším drsně, jeho vlasy mě lechtaly na tváři a já jsem udělala, jak přikázal. Přemýšlela jsem, jestli vidí můj tep, jak mi buší v krku. Lohdi stál a s otevřenými ústy zíral. Pohledem visel na králi a jeho tvář byla maskou děsu.
"Řekni svému pánovi, že král je tady, chlapče," zažádal muž jménem Kjell, a Lohdi byl pryč jako by do něj střelilo, opět vrávoraje uprostřed smíchu stráží, kteří jeli za králem v ochranném útvaru. Můj otec bude znepokojen, že mě vzali jako rukojmí, ale ne z důvodu, v jaký král doufal...
Otec stál na nádvoří mezi rozrůstající se skupinou přihlížejících; výrazná postava v barvách jeho tvrze – zářivě modré a stříbrné. Sestavil malou skupinu strážců, ale nikdo z nich nebyl tak hloupý, aby tasil meč. Tohle byl koneckonců král, a pokud chtěl král vzít dceru šlechtice k sobě, nikdo mu nemohl bránit. Vypadali v šoku, jejich pohledy byly zmatené. Nebyla jsem žádným majetkem.
"Corvyne," pozdravil král Tiras chladně. Jeho slova mi rozvlnila vlasy a způsobila husí kůži na krku. Neměl mého otce v oblibě. Jeho opovržení bylo jako mrazivý vánek, a já se schoulila a toužila se vysvobodit. Jasně jsem vyzařovala úzkost, a králův kůň z mého nepohodlí vykopával a poskakoval. Ponoukala jsem ho buď klidný, rukou jsem mu projížděla hřívou, a zdálo se, že to pochopil.
"Králi Tirasi. Jaký je význam tohoto všeho?" Hlas mého otce byl překvapivě pevný. Nepodíval se na mě.
"Vaše loajalita byla zpochybněna, Corvyne. Vaši muži vůbec nedorazili do Kilmordy. Pán Bin Dar poslal tři sta mužů. Pán Gaul poslal dvě stě mužů. Pán Janda jich poslal nejméně stejně tolik. Obdržel jsem muže z každé provincie a každého kraje. Byly poslány tisíce mužů z celého království, aby odpověděli na útok na naši severní hranici. Ale z Corvynu žádní muži nepřišli."
Hlas krále Tirase byl zvídavý. Konverzační. Otřásla jsem se proti němu, nevěřila jsem mu. Jeho paže se kolem mě ještě víc utáhla.
"Poslal jsem muže, Vaše Výsosti. Stovky mužů," vykoktal můj otec. Ta lež vytvořila kolem otcova krku žlutou aureolu, smyčku jeho vlastní výroby.
"Buď velmi opatrný, Corvyne," upozornil ho král tiše a přitiskl svou ruku v rukavičce na mou hruď. "Srdce tvé dcery bije pod mou pěstí. Ona ví, že lžeš. Já vím, že lžeš."
"Ona neví nic. Je... prostá. Jako dítě. Neřekla ani slovo, co byla její matka zavražděna před jejíma očima. Váš otec zabil mou ženu. Hodláte teď vy zabít mou dceru?"
Cítila jsem, jak král ztuhl, a věděla jsem, že si na ni pamatoval. Cítila jsem její jméno v jeho mysli, Meshara. Její jméno bliklo, jako by ho odhodil pryč. Pak už tam nebylo...
"Tvoje dcera se vrátí, až bude nepřítel poražen, Corvyne. Ale když zemřu, zemře i ona."
Skoro jsem se zasmála. Jak ironické. Byla jsem přesvědčena, že kdyby král věděl o kletbě, kterou má matka uvalila na otcovu hlavu, donutil by mě strašlivě trpět.
"Nic z toho není nutné, Veličenstvo," protestoval můj otec.
"Dávám vám své slovo." Nabral šedavou bledost, jako by věřil, že jeho dny jsou sečteny.
"A já ho přijímám, spolu s tvou dcerou," odpověděl král klidně. "Jen abych se ujistil." Chopil se otěží a Kjell dal signál k odchodu.
"Nechal jsem armádu na hranici Kilmordy. Zatlačili jsme Volgary. Prozatím. Ale očekávám, že pošleš na pomoc pět set mužů."
"Pět set?" zalapal můj otec po dechu.
"Klidně můžeš poslat víc. Čím dříve budou Volgaři zničeni, tím dřív se tvoje dcera vrátí do Corvynu. Všechno je na vás, můj pane." (str. 19-22)
Taky se mi moc líbila dějová linka postupně vzkvétajícího pouta mezi princem, resp. králem Tirasem a Skřivánkem. Každý z nich má sice svůj nelehký osud, ale možná o to snadněji k nim coby k postavám přilnete a pochopíte jejich pohnutky, protože skutečný život nikdy není snadný nebo černobílý. Král Tiras je navíc sice možná válečník, ale rozhodně nemá krutost svého otce, a tak si Skřivánek postupně nachází cestu do jeho nitra (a král Tiras do vašeho coby čtenáře), což já ráda (ano, opět by se v tom dala najít podobnost s příběhem Krásky a zvířete, jsem prostě nenapravitelná :o).
"Jeli jsme směrem k městu Jeru po tři hodiny stálým tempem a já zůstávala ztuhlá a narovnaná, odmítala jsem se dotknout toho muže za mými zády. Nešlo se ale vyhnout kostnatému hřbetu hřebcovy páteře, a ačkoli se zdálo, že mu moje váha nevadí, občas uniklo slovo z myšlenek jeho pána, jež mi prozradilo, že ani on nesedí úplně pohodlně. Jedenkrát mě trhnutím přitáhl k sobě a vyštěkl, že spadnu, jestli se neuvolním.
Zaskřípala jsem zuby a pevně se držela, přičemž jsem ignorovala bolest v bocích a pálení v páteři. Pokud byla jedinou mou zbraní zášť, budu jí kolem sebe dštít i nadále...
Smrákalo se, když zadní hlídka varovala před Volgary na obloze. Zástupem se rozběhlo mumlání a král zvolal zastavit, když se Kjell odpojil od útvaru, aby se poradil s hlídkami. Byl zpátky za pár vteřin.
"Králi Tirasi! Volgaři se blíží zezadu. Jsou jich stovky," vykřikl.
Byli jsme na širokém prostranství s otevřenými poli vpravo a vlevo a zalesněným hájkem daleko vepředu. Bylo to jediné dostupné krytí a král nakázal svým mužům, aby vyrazili směrem ke stromům. Mně nakázal, ať se držím. Opustila jsem kvůli svému bezpečí šlechtický posed, přehodila jsem levou nohu přes hřebce a přitiskla se těsně k jeho krku, prsty sevřené kolem jeho hřívy. Cítila jsem, jak se král přitiskl k mým zádům, rukama v rukavicích pevněji sevřel otěže a napřel se k hřebci, ke mně, a pobídl jej do cvalu. Řítili jsme se otevřeným prostranstvím a oči jsme napínali k chumlu stromů. Otočila jsem hlavu a dívala se na oblohu, neschopna odolat lákání hrůzy. Chtěla jsem vidět, co se blíží.
Slyšela jsem je dřív, než jsem je uviděla.
Koně řičí. Muži řvou, i když to nikdy nepřiznají. Ale Volgaři vřeštěli, spojení člověka a racka, zesílené desetinásobně, a zvuk byl pronikavý, že to mohlo roztrhnout uši, a já skoro spadla v zoufalém pokusu si je zakrýt.
Pak už nebyl žádný meziprostor, už žádná vzdálenost mezi zemí a oblohou, a ptačí muži se začali snášet, chytali válečníky z jejich sedel zatočenými pařáty a silnýma nohama. Vznesli se, rovně vzhůru, přičemž svírali svou kořist, jen aby ji pustili na zem vstříc smrti. Král Tiras sklouzl z koně, a táhl mě s sebou, vlekl mě, zatímco máchl mečem po ptákovi s potrhanými křídly, špičatýma ušima a kůží v barvě mrtvé trávy. Král mě strčil pod nízké větve obrovského neopadavého stromu, zády jsem se opřela o kmen, a on vyrazil do vřavy, čepel již zvlhlou krví. Mohla jsem se jen dívat, jak se smrt snáší v houfech. Koně, nyní bez jezdců, ržáli a vzpínali se, ušlapali jednoho spadlého válečníka a poplašeně pobíhali uprostřed šarvátky.
Skrze větve a srážky lidí a zvířat jsem viděla, jak ke mně běží Boojohni, nohy se mu komíhají a oči má rozšířené hrůzou. Přelétl nad ním stín, drápy roztažené, aby jej odnesl.
V hlavě mi šrotovalo. Prostě jsem se rozběhla a cestou jsem hmátla po jílci obrovského meče pošlapaného válečníka, zatímco jsem se hnala k mému jedinému příteli. Boojohni křičel, zatímco se pařáty Volgara zachytily za jeho tuniku a zvedly jej ze země. Nedostala jsem se k němu včas, abych mohla udělat cokoliv jiného než ho sledovat, jak se zvedá do vzduchu. Meč se mi houpal v rukou, příliš těžký, než abych jím mrštila, příliš neohrabaný, než abych jím máchla.
Pusťte ho! hřmělo mi v hlavě. PUSŤTE HO!
Pták se zastavil ve vzduchu, jeho oči se do mne zaklesly, a jako pokárané dítě se drápy náhle rozevřely a Boojohni se zřítil na zem v neforemné hromádce. Sotva se dotkl země a už byl na nohou, běžel a křičel mé jméno. Ptačí muž se vrávoravě vzdálil, jako by zapomněl létat. Hrudí mu projel šíp a on se v přemetech bezvládně zřítil na zem.
"Běž!" zařval Boojohni a popadl mou ruku. Stále jsem svírala neužitečný meč. Další ptačí muž se snesl nedaleko a vnořil své drápy do Kjella, který oběma rukama zvedl meč nad hlavu a pohroužil čepel do prsou okřídlené bestie. Ptačí muž vykřikl a snažil se odlétnout, přičemž Kjella vyzvedl půl metru ze země, než válečník otočil svou čepelí a oba dopadli na zem ve změti krve a šedého peří. Kjell se odkulil zpod umírajícího tvora a vytáhl meč z jeho chvějící se hrudi, aby znovu bojoval.
Bylo jich tolik! Klopýtla jsem, zatímco Boojohni zvolal v zoufalém varování. Vyděšeně jsem se otočila a uchopila meč v obou rukách. Setrvačností a čirým štěstím se mi podařilo setnout dalšího Volgara, jehož krev byla křiklavě zelená. Odvrávoral a zhroutil se. Jeho křídla sebou cukala, jak umíral. Žaludek se mi zvedl při pohledu na zející ránu, kterou jsem mu způsobila, a v duchu jsem ty děsivé tvory prosila, aby ustoupili. Nenáviděla jsem je, ale to krveprolití jsem nenáviděla ještě víc.
Leťte. Zmizte, vybízela jsem ptáky, kteří nadále přilétávali.
Jděte. Ihned odleťte. Žijte.
Viděla jsem, jak jich pár vzlétlo k obloze, jako by vyslyšeli moje přání.
"Skřivánku!" pobídl mě Boojohni a postrčil mě vpřed, "Běž!" Vrhla jsem se pod větve neopadavého stromu, kde mi král Tiras rozkázal zůstat, a vykukovala po hemžících se Volgarech, dívala se na jejich nohy a ruce plné drápů, ostré rohy a jako břitva ostrá křídla trčící z příliš lidských trupů. Král Tiras a Kjell stáli zády k sobě uprostřed toho všeho, máchali meči, kolem nich tucet bestií. Ani jeden nezaváhal nebo nepolevil, ale jejich šaty byly lepkavé krví a tucet padlých stráží leželo jako pohozené panenky u jejich nohou.
Všichni tu zemřeme.
Bojovala jsem s tou myšlenkou, zapuzovala ji, vyděšená jen z pomyšlení na to, a obrátila hlas vně směrem k létající hordě.
Odleťte, než zemřete.
Odleťte, než zemřete.
Odleťte, než zemřete.
Neposlouchali. Měla jsem příliš velký strach. Můj strach způsobil, že se slova rozechvěla a zlomila dřív, než jsem je mohla vypustit. Sledovala jsem, jak se další válečník prudce zřítil k zemi a král Tiras pohroužil meč až po jílec do Volgarova břicha. Dva další však zaujali jeho místo, než král mohl vyprostit meč. Jeden ze strážců se vrhl před krále, jen aby byl sebrán ze země. Zavřela jsem oči, abych vypnula tu hrůzu a jistotu porážky.
Odleťte, než zemřete.
Odleťte, než zemřete.
Odleťte, než zemřete.
Přiměla jsem se, aby mi slova burácela v hlavě, vyplnila černý prostor za mýma zavřenýma očima, až jsem se začala třást a v uších mi prasklo. Slyšela jsem, jak Boojohni křičí, ale neotevřela jsem oči. Neodvažovala jsem se.
Pak jsem neslyšela nic jiného než mé vlastní myšlenky, jež se ozývaly, jako bych padala do studny, a konečně jsem našla svůj hlas, jen abych zakřičela o pomoc.
Odleťte, než zemřete. Odleťte, než zemřete. Odleťte, než zemřete.
Než zemřete.
Zemřete...
Bolest se mi horce a ostře promítla ve tváři. Slova, která mi zvonila v lebce, zeslábla a zlomila se, přičemž za sebou zanechala tupou bolest mezi mýma očima a kovovou pachuť v ústech. Boojohniho vousy mě lechtaly na nose a jeho kyselý dech mi ovíval obočí. Otočila jsem hlavu, aby se mi dostalo čerstvého vzduchu, a donutila se otevřít oči. Ruka mi vyjela k pálící tváři. Někdo mi dal facku. Tvrdě.
"Je vzhůru. Je vzhůru!" vřískal Boojohni a z té úlevy se rozchechtal. Zamračila jsem se na něj a všimla si, že už padla noc. Pomohl mi posadit se a poskytl mi trochu prostoru. Musel mě v určitou chvíli vytáhnout zpod stromu. Zavrávorala jsem a on mě podepřel. Setkala jsem se s černýma očima krále Tirase, který se skláněl nade mnou. I ve světle vypaseného úplňku byl špinavý od krve, ale vypadal nezraněně. Totéž se nedalo říct o více než polovině jeho mužů. Těla Volgarů byla promísena s mrtvými a umírajícími členy královské stráže.
"Odlétli, Skřivánku!" hlásil Boojohni. "Ty bestie jsou pryč. Jen tak náhle ustoupili."
Král se zvedl a odvrátil se ode mě, aby se jal věnovat vážnějším problémům. Ti, kteří toho byli schopni, pokládali těla ptáků na hromadu a starali se o své raněné a mrtvé. Zápach krve a smrti ulpíval na každém mém nádechu, ale postavila jsem se na nohy, odhodlaná pomáhat...
"Odjíždíme, dokud to ještě jde," přikázal král. Jeho oči se zvedly k obloze, jako by čekal, že se Volgaři vrátí. "Mohli nás všechny zabít. Jejich ústup nedává smysl..."
Koně vyšli na každého, dokonce i na mrtvé a umírající, ale i tak jsem jela s králem. Padlí byli uvázáni ke svým koňům, a jak se prohloubila noc, znovu jsme se vydali po silnici a klesali do svěžího zeleného údolí Degnu. Do královy pevnosti jsme měli dorazit za úsvitu, pokud se Volgaři nevrátí.
Bojovala jsem s vyčerpáním, co nejdéle to šlo, ale končetiny se mi chvěly a hlava klimbala. Král zaklel, když jsem se zhoupla, přitáhl mě zpátky ke svému znečištěnému hrudnímu plátu a přidržoval mi boky mezi svýma velkýma nohama. Snažila jsem se, abych se na něj nepoložila, ale nešlo si pomoci, a když znovu zaklel a ostře mě zatáhl za vlasy, sklonila jsem hlavu v porážce.
"Tvrdohlavá ženská. Spi."
Na chvíli jsem se tomu podvolila, proklínajíc ho, zatímco jsem obrátila obličej do jeho ramena. Ale když sténání raněných polevilo a světlo se vkradlo nad jeruánské kopce na východě, otevřela jsem unavené oči v pohledu na klenutou pevnost, která se měla stát mým domovem na blíže neurčenou dobu. Černé valy a hradby, které se táhly kam až oko dohlédlo, se v ranním světle blyštěly, tmavý kámen žíhaný jeruánskou rudou, a vzácná perleť, která lemovala prastaré mořské dno na západě. Ženy z Corvynu nosily kamínky na uších a kolem krků – z lesklé černi se dělaly krásné šperky. Bylo zřejmé, že v městě Jeru jí bylo tolik, že z ní vybudovali i hradby.
"Vítejte v Jeru, paní Corvyn," zamumlal král a z pórů mu prýštila pýcha jako parfém. Odtáhla jsem se a snažila jsem se co nejvíc, abych ho nemusela dýchat. Krása města, i samotného krále, byla pro mě matoucí. Pochybuji, že si všiml ztuhlé linie mých zad a tvrdošíjného sklonu brady; jestli ano, pak to nedal znát. Jeho úleva, že je doma, soupeřila s radostí koní, jež se kolem něj rozléhala, jako bychom byli uvězněni ve zvonici.
Jak jsme se přiblížili ke hradbám, zazněla trumpeta a masivní dveře se otevřely v dobře naolejovaném pozdravu. Bylo těsně po úsvitu, ale město bylo probuzené a od hlídky za hradbou se ozývaly výkřiky na přivítanou.
"Sláva králi!"
"Král Tiras se vrátil!"
"Máme zraněné a mrtvé," zavolal král, hlas plný vyčerpání.
"Nejprve dohlédněte na ně. A zpravte jejich rodiny."
Strážci, kteří toho byli schopni, seskočili z unavených koní a pomáhali těm, kteří to nedokázali. Kjell a král Tiras pokračovali dál po široké ulici a vyjeli na kopec lemovaný stromy a strážnými ke kupolovité pevnosti. Když jsme se přiblížili ke vstupu, král seskočil z koně a bez jakékoliv okázalosti mě zvedl a postavil na zem vedle sebe. Nohy jsem měla jako z vody, až se pode mnou roztékaly. Znovu se mnou máchl – k mému zoufalství – a přenesl mě přes nádvoří, skrz dveře paláce, které pro něj byly otevřeny s hlubokými úklonami a prkennými vojenskými pozdravy, přes rozlehlé předsálí a dlouhou chodbou, která ústila do největší kuchyně, jakou jsem kdy viděla. Král Tiras mě neobřadně posadil na kuchyňskou stoličku a vyštěkl rozkazy na služebníky, kteří přicupitali ze všech stran.
"Nakrmte ji. Vykoupejte ji. Uložte ji do postele."
Žena v jasně černých šatech vystoupila dopředu a hluboce se uklonila. Vypadala starší než uhihňané služebné, které pozorovaly krále s úžasem a obdivem, a zdálo se, že jim panuje.
"Ano, Veličenstvo. Vítejte doma, pane," řekla jemně a dívala se na mě napůl s pohrdáním a napůl zvědavě. Nepochybuji, že jsem jí připomínala krysu staženou z kůže.
"A zamkni ji v severní věži," dodal, když odcházel, aniž by se ohlédl, aby zjistil, jestli jsou jeho příkazy uposlechnuty." (str. 23-28)
Každopádně to bylo úžasné dobrodružství, napínavé až do samého konce, a čtenářům kromě podprahového nabádání k toleranci všech, kteří jsou odlišní, nabízí i zajímavé zamyšlení nad silou slov a nad tím, jak je důležité svá přání správně formulovat, ať už jste Vypravěčkou, či nikoli (ne nadarmo se říká, že to, co si přejeme, se nám vrací, a někdy si to zkrátka sami sobě sabotujeme čistě jen tím, že si neumíme správně přát :o), a také zamyšlení nad tím, jak různě se dají slova vykládat a že je možné tutéž větu považovat za kletbu i za celkem nevinné proroctví. A moc se mi líbil epilog – to bylo takové umělecké uzavření kruhu :o). Jinak navzdory tomu, že jde o uzavřený příběh, na Databáziknih jsem vykoumala, že by se údajně mělo jednat o první díl série (nebo se to tak aspoň tváří), a musím říct, že by mi to vůbec nevadilo, spíš naopak. Skřivánkův svět se mi líbil a klidně bych si dala říct a přečetla si nějaký další příběh nebo jakýkoli další román od této autorky. Už při dočtení Meče a ptáčka jsem totiž chtěla víc a říkala jsem si, že je škoda, že není kniha ještě o fous tlustší a příběh delší :o)
"Posaď se." Natáhl ruku směrem k židli, ze které jsem se před chvílí zvedla, a přitáhl si tu, která byla naproti. Očividně se uveleboval pro nadcházející diskusi. Udělala jsem, co mi bylo řečeno, záda napjatá, ruce ostýchavě složené v klíně. Dívala jsem se na něj ostražitě a on mi vracel pohled s upřímnou zvědavostí.
"Jak se jmenuješ, paní Corvyn? Tvoje přidělené jméno?" Netrpělivě jsem se dotkla krku. Věděl, že nemohu odpovědět.
Zdálo se, že na to zapomněl.
"Napiš to." Posunul ke mně prázdný list papíru.
Zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny, abych naznačila, že nemohu.
"Neumíš psát?" nechtěl mi věřit. "Jak s tebou budu mluvit?"
Zatáhla jsem se za ucho. Mohl se mnou mluvit stejně, jako to dělal teď. Slyšela jsem úplně dobře.
"Slyšíš mě, ano. Ale nemůžeš odpovídat." Znovu jsem pokrčila rameny.
"Jak ti mám říkat?" zeptal se podrážděně. "Odmítám tě navždy oslovovat paní."
Zvedla jsem kus uhlu a papír, který mi poskytl, a začala rychle črtat.
"Pták?" Byl zmatený.
Přikývla jsem, poklepala na stránku a ukázala na hruď.
"Jmenuješ se podle nějakého ptáka?"
Dychtivě jsem znovu přikývla. Přidala jsem detaily k malému ptáčkovi, aby ho poznal.
"Skřivánek?"
Znovu jsem přikývla.
"Skřivánek? To není žádné jméno," namítl jemně, téměř jako by byl uražen za mě.
Podívala jsem se mu do očí, protože to bylo jméno. Bylo to moje jméno.
Musel spatřit mé dotčení a pobavilo ho, protože se nepatrně ušklíbl.
"Proč neumíš psát? Jsi dcera šlechtice. Měla bys vědět, jak číst a psát. Proč tě to nikdo nenaučil?"
Nakreslila jsem otcovu tvář, jen v obrysech, ale byly rozpoznatelné. Trénovala jsem jeho podobiznu. Poklepala jsem na něj. Tiras na to zamyšleně zíral.
"Tvůj otec to nedovolil?"
Přikývla jsem. Obrátila jsem se znovu k papíru a nakreslila rychlý obrázek mě v řetězech.
"Byla jsi vězeň?" hádal váhavě.
Byla to ta nejpřesnější odpověď, kterou jsem mu mohla dát, a on velmi dobře pochopil.
Přikývla jsem, ale zvedla jsem pohrdlivě obočí a rozpřáhla ruce, abych naznačila své okolí.
"Jsi stále vězeň," zamumlal, jako by mi ta slova vytáhl přímo z hlavy.
Neodvracela jsem od něj pohled a sklonila jsem hlavu, abych dala najevo, že má pravdu.
"Ale teď jsi můj vězeň. Ne otce. A já chci, abys četla. A psala." Zamyšleně sešpulil rty.
Přisunula jsem papír k sobě a začala formovat písmena, které jsem se naučila už dávno. A, B, C, D a S jako Skřivánek. Stará žena v obci mě naučila S a řekla mi, že mé jméno začíná tím písmenem. Můj otec zjistil, že mě učila, a odsoudil ji k dvaceti ranám biče na návsi vesnice. Nikdo jiný se mě už učit nepokusil.
"Ty je znáš?" zeptal se s pohledem na má neuměle napsaná písmena. Přikývla jsem.
Vzal z mých rukou uhel a nakreslil přímku a další čáru položenou nad ní. "To je T. Jako Tiras." Napsal další písmena a poklepal na ně. "Tiras." Napsal S a K a za nimi tvary, které jsem nepoznávala. "Skřivánek. Toto je slovo Skřivánek."
Nemohla jsem odtrhnout oči od svého jména. Moje jméno!
Obřadně jsem si ho prohlížela.
"Procvičuj své jméno. Procvičuj moje jméno. Zítra se vrátím, abych tě naučil víc."
Spěchala jsem, abych se dostala před něj, neboť jsem nechtěla, aby odešel. Překvapeně se na mě podíval. Chytila jsem jeho levici do rukou a táhla ho zpátky ke stolu. Jeho ruka byla silná a teplá a mozolnatá a přiměla mě si vzpomenout na kůru na stromech u mého domova, ale zapudila jsem to a poklepala na papír.
"Nemohu tě teď naučit všechno," namítal překvapeně. Poklepala jsem na písmena, která jsem udělala. A, B, C, D.
Zvedla jsem uhel a naléhavě jsem poklepala na místo za D. Co následuje dál? Chtěla jsem všechna písmena. Všechny tvary. Chtěla jsem je všechny napsat, všechny je procvičovat; až se vrátí, budu je všechny poznávat.
"Chceš vědět, co následuje?" Dychtivě jsem přikývla.
Vzal brk a opatrně jej namočil do inkoustu. Poté za použití čerstvého listu pergamenu začal u A a pokračoval několik minut, vytvářeje čáry a klikyháky a zakřivené hrany, které vypadaly jak povědomě, tak zakázaně. Vesele jsem tleskala a on se na mě překvapeně podíval a tvář mu opanoval jemný úsměv. Odložil brk. Zvedla jsem ho a znovu mu ho podala, pobízejíc ho.
"Všechny?"
Přikyvovala jsem tak silně, až mě bolela čelist.
Tentokrát se zasmál nahlas, až se mu udělaly vrásky kolem černých očí a rty se vytvarovaly tak, že byly strašně přitažlivé a neskutečně k zbláznění. Dívala jsem se na něj a trpělivě poklepávala na papír. Nebylo to k smíchu – já nebyla k smíchu. Jemu se dostalo všech slov, která potřeboval, a já byla o každé slovo připravena. Chtěla jsem je zpátky. Všechna.
Vzal brk téměř pokorně, ačkoli se mu oči leskly potlačeným veselím. Pokračoval několik dalších minut a každé písmeno vyvedl v silných tazích. Doufala jsem, že se mě nepokouší oklamat symboly, které neznamenaly nic, jen aby se mi mohl smát, až se vrátí.
Když skončil, položil brk a posypal inkoust jemným pískem z malého korkového flakónku. Pak ke mně vzhlédl.
"Toto jsou všechna písmena abecedy. Každé slovo v našem jazyce je utvořené z těchto písmen."
Sotva jsem mohla dýchat. Přitiskla jsem si ruce na hruď, abych uklidnila své srdce, a podívala se na tu krásu, kterou vytvořil. Pak jsem zvedla oči a přišla řada na mě, abych se usmála. Nechtěla jsem odhalit svůj obdiv a vzrušení, které mi kolovalo žilami. Ale nešlo to zadržet. Takže jsem se usmála a snažila se neprolévat slzy štěstí.
Zdálo se mi, že je téměř ohromen, a pomalu se zvedl. Naklonil hlavu do strany, jako by mě nedokázal úplně odhadnout. Bez další poznámky se otočil a odešel z místnosti." (str. 32-34)